Rozhovor se zakladateli Emilova vzdělávací, z.ú., Hanou Válkovou a Vojtěchem Kocůrkem.

prof. PhDr. Hana Válková, CSc., sportovní psycholog, zakladatelka studijního oboru Aplikované tělesné výchovy v České republice a dlouholetá prezidentka Special olympics Czech Republic.

Mgr. Vojtěch Kocůrek, absolvent Fakulty sportovních studií Masarykovy Univerzity (diplomová práce na téma Evropské hry handicapované mládeže Emil Open), organizátor Emil Open v pozici viceprezidenta, externí výuka na FSpS, příprava na doktorantské studium.

Paní profesorko, začneme u Vás. Co Vás dalo s Vojtou dohromady?

Vojtu jsem poznala jako studenta sportovního managementu na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity. Navštěvoval moji výuku předmětu o sportu handicapovaných. Ovšem znám ho i z her Emil Open. Takže zájem o toto téma se u nás obou spojil, a nakonec pod mou supervizí úspěšně zpracoval i magisterskou diplomovou práci.

Vojto, stejná otázka.

Jak jinak než sport handicapovaných. Poprvé jsme se s paní profesorkou setkal ve čtvrtém semestru, kdy jsem v rámci praxe pomáhal s regionálními hrami Speciálních olympiád. Právě tuto praxi zaštiťovala, neboť se na fakultě dlouhodobě snažila a stále snaží rozvíjet zájem o sport handicapovaných.
Naše spolupráce se ještě víc zintenzivnila při pořádání Evropských her handicapované mládeže Emil Open, kdy byla paní profesorka v pozici ředitelky sportů a já viceprezidenta her. No, a když jsem měl před sebou jejich už třetí ročník, nabízelo se zpracování tohoto tématu v mé závěrečné práci, ve které mě podpořila. Známe se tedy jak po akademické stránce, tak po pracovní.

Jak vznikl nápad založit vzdělávací ústav?

Paní profesorka: Spíš, než nápad založit ústav u mě vznikla myšlenka podílet se na vzdělávání. Oblast sportu „handi“ (snad kromě trenérství) je totiž velice málo uchopena. V akademické sféře je tlak na výzkumy vyšších kategorií a přes oficiální struktury jde všechno přes XY garantů a schvalování. Náš přístup je spíš předávat informace pro širší spektrum populace, lidi v praxi s možností flexibilně reagovat na současnost. Ovšem i tak chceme mít univerzitu stále v zádech. Dotažení do formální existence ústavu pak už nebyla moje zásluha, ale Vojtova.

Vojta: Zasadit se u nás o rozvoj sportu handicapovaných je můj dlouhodobý osobní cíl a záměr. V Česku existuje spousta oblastí, kterým bych se chtěl věnovat a často narážím na absenci informačních zdrojů, ze kterých bych mohl čerpat. A toto byl můj hlavní impuls. No, a protože se idea protínala a doplňovala i s ostatními, pustili jsme se do díla. Cesta od nápadu k realizaci nebyla ale okamžitá. Ono totiž založit ústav a reálně organizaci uvést do pohybu, to jsou dvě rozdílné věci. Jsem proto rád, že se nám to nyní podařilo.

Jakým oblastem vzdělávání se chcete věnovat, respektive kdo má být příjemcem?

Paní profesorka: Už jsem to naznačila – širší veřejnost, aby se vůbec ve směsi možností či limitů v této oblasti orientovala. Na potencionální dobrovolníky, a to jak z řad studentů, tak firem, ale i čiperných seniorů. Na rodiče, aby využili stávající možnosti pro pohybové aktivity a sport dětí, nebo aby pomáhali domáhat se práv daných Chartou sportu osob s postižením z roku 1993, ale nakonec i na profesionály (a společně s profesionály), kteří mají zájem celou oblast zkvalitňovat.

Vojta: Myslím si, že podvědomě bychom rádi oslovili úplně všechny. Což samozřejmě není v našich silách. Osobně proto vidím dvojí směr – edukace odborné i neodborné veřejnosti (dobrovolnictví ve sportu handi, firmy a handi prostředí, studenti od základních až po vysoké školy) a rozvoj sportovních teoretických základů (aby byla k dispozici didaktika, metodika, kurzy pro trenéry, rozhodčí a tak dále). Prostě a jednoduše, námětů je celá řada a já budu moc rád, když se nám jich podaří naplnit co nejvíc.

Zkuste zhodnotit současnou úroveň/situaci v této oblasti u sportu handicapovaných?

Paní profesorka: V tomto je nutné vnímat celou šíři problematiky s tím, že jednotlivé oblasti jsou také rozvinuty různě, ať už se to týká sportovní úrovně, věku, nebo typu sportu. To by ale bylo na dlouhé vyprávění. Proto jen příklad – napojení našich národních federací na mezinárodní federace je adekvátní, někde dokonce velmi dobré. Jinak už je to s managementem pro podporu dětí, každodenních sportovních činností pro ne-vrcholové sportovce apod. A tato oblast „jinak“ se týká Emilova vzdělávání.

Vojta: Já bych tady paní profesorku doplnil. I přes to, že se v současnosti daří střešním orgánům pomalými kroky rozvíjet oblast sportu (některým více, některým méně), je zde stále velice nízká profesionalizace. Stále je celé prostředí více dobrovolnické než profesionální. V tomto je to začarovaný kruh. Bez peněz to nejde, ale je zde přitom absence moderního přístupu v kombinaci se schopností peníze získat. A když už je někdo získá, kouká se na něj přes prsty. To je za mě špatně a je potřeba za para sport, myšleno sport paralelní ke sportu intaktních, kopat především ze shora. V Česku jednoduše chybí profesionální prostředí, a to volnočasové je dlouhodobě neudržitelné, protože zde je lidská práce extrémně nedoceněná.

Předpokládám, že máte ambici přispět k jejímu zlepšení. Můžete popsat jak?

Paní profesorka: Právě vzděláváním, což je propojení s dovednostmi v praxi, se záměrem ovlivňovat postoje a vnímání hodnot, s praktikami podpory, a nikoliv pozitivní diskriminace. A s tímto záměrem oslovovat lidi v praxi. Samozřejmě s tím souvisí vyhledávání a tvorba informačních podpor, kam zařazujeme taky orientaci na práci v projektech.

Vojta: Tím, že oblast „handi“ obecně zviditelníme, přiblížíme široké veřejnosti, a konkrétními kroky se zasadíme o její rozvoj. Není totiž nic efektivnějšího než teorie propojená s praxí.

Stali jste se nyní úspěšným žadatelem a stojíte na začátku realizace projektu „Empowerment of inclusive healthy lifestyle of persons with disability through physical aktivity“. V čem spočívá?

Paní profesorka: V rámci zemí V4 a konkrétních partnerů z univerzit (Banská Bystrica, Bydgoscz, Gyor, Brno) zjistit, jak je oblast ne-soutěžního sportu mládeže s handicapem řešena a předat si v tomto smyslu zkušenosti, vytknout příklady dobré praxe nebo říct „tudy cesta nevede“, ověřit a formulovat základní pravidla pro rozvoj, respektive management této oblasti.

Vojta: V rámci projektu budeme společně „mapovat“ prostředí v regionech jednotlivých partnerských organizací. Výsledky chceme následně diskutovat v rámci mezinárodních workshopů. Ty budou doplněny o aktivity pro děti a dospívající s různými typy zdravotního postižení, včetně konkrétních praktických výstupů. Závěrečnou aktivitou projektu pak bude indexovaná publikace v podobě online guidbooku. Tou shrneme získané informace a navrhneme další postupné kroky. Ty už bychom rádi přenesli na další projekt, zaměřený například na Srbsko, Albánii nebo Bosnu a Hercegovinu.

Jaké máte s Emilovou vzdělávací další plány?

Paní profesorka: Vše musí jít krok za krokem. Takže nyní zmíním jen dva základní plány – dopracovat systematický plán nabídky vzdělávání na základě analýzy poptávky (neboli bílých míst či priority nejpalčivějších oblastí) a zajistit reálně i finančně lektory. Narážím na podporu univerzity i na odborníky z praxe, ale i na průběžné zajišťování aktuálních vzdělávacích podpor. V tomto smyslu technika pádí neskutečným tryskem. Nemyslím si totiž, že jsme nejchytřejší, naopak, uvítáme novinky od profesionálů a jiných odborníků. A počítáme s nimi také jako s lektory.

Vojta: Nyní určitě dobře realizovat započatý projekt a začít uvádět v realitu i další záměry. Mezi nejbližší patří například školení a workshopy.