prof. PhDr. Hana Válková, CSc., sportovní psycholog, zakladatelka studijního oboru Aplikované tělesné výchovy v České republice a dlouholetá prezidentka Special olympics Czech Republic.
Mgr. Vojtěch Kocůrek, absolvent Fakulty sportovních studií Masarykovy Univerzity (diplomová práce na téma Evropské hry handicapované mládeže Emil Open), organizátor Emil Open v pozici viceprezidenta, externí výuka na FSpS, příprava na doktorantské studium.
Vojtu jsem poznala jako studenta sportovního managementu na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity. Navštěvoval moji výuku předmětu o sportu handicapovaných. Ovšem znám ho i z her Emil Open. Takže zájem o toto téma se u nás obou spojil, a nakonec pod mou supervizí úspěšně zpracoval i magisterskou diplomovou práci.
Jak jinak než sport handicapovaných. Poprvé jsme se s paní profesorkou setkal ve čtvrtém semestru, kdy jsem v rámci praxe pomáhal s regionálními hrami Speciálních olympiád. Právě tuto praxi zaštiťovala, neboť se na fakultě dlouhodobě snažila a stále snaží rozvíjet zájem o sport handicapovaných.
Naše spolupráce se ještě víc zintenzivnila při pořádání Evropských her handicapované mládeže Emil Open, kdy byla paní profesorka v pozici ředitelky sportů a já viceprezidenta her. No, a když jsem měl před sebou jejich už třetí ročník, nabízelo se zpracování tohoto tématu v mé závěrečné práci, ve které mě podpořila. Známe se tedy jak po akademické stránce, tak po pracovní.
Paní profesorka: Spíš, než nápad založit ústav u mě vznikla myšlenka podílet se na vzdělávání. Oblast sportu „handi“ (snad kromě trenérství) je totiž velice málo uchopena. V akademické sféře je tlak na výzkumy vyšších kategorií a přes oficiální struktury jde všechno přes XY garantů a schvalování. Náš přístup je spíš předávat informace pro širší spektrum populace, lidi v praxi s možností flexibilně reagovat na současnost. Ovšem i tak chceme mít univerzitu stále v zádech. Dotažení do formální existence ústavu pak už nebyla moje zásluha, ale Vojtova.
Vojta: Zasadit se u nás o rozvoj sportu handicapovaných je můj dlouhodobý osobní cíl a záměr. V Česku existuje spousta oblastí, kterým bych se chtěl věnovat a často narážím na absenci informačních zdrojů, ze kterých bych mohl čerpat. A toto byl můj hlavní impuls. No, a protože se idea protínala a doplňovala i s ostatními, pustili jsme se do díla. Cesta od nápadu k realizaci nebyla ale okamžitá. Ono totiž založit ústav a reálně organizaci uvést do pohybu, to jsou dvě rozdílné věci. Jsem proto rád, že se nám to nyní podařilo.
Paní profesorka: Už jsem to naznačila – širší veřejnost, aby se vůbec ve směsi možností či limitů v této oblasti orientovala. Na potencionální dobrovolníky, a to jak z řad studentů, tak firem, ale i čiperných seniorů. Na rodiče, aby využili stávající možnosti pro pohybové aktivity a sport dětí, nebo aby pomáhali domáhat se práv daných Chartou sportu osob s postižením z roku 1993, ale nakonec i na profesionály (a společně s profesionály), kteří mají zájem celou oblast zkvalitňovat.
Vojta: Myslím si, že podvědomě bychom rádi oslovili úplně všechny. Což samozřejmě není v našich silách. Osobně proto vidím dvojí směr – edukace odborné i neodborné veřejnosti (dobrovolnictví ve sportu handi, firmy a handi prostředí, studenti od základních až po vysoké školy) a rozvoj sportovních teoretických základů (aby byla k dispozici didaktika, metodika, kurzy pro trenéry, rozhodčí a tak dále). Prostě a jednoduše, námětů je celá řada a já budu moc rád, když se nám jich podaří naplnit co nejvíc.
Paní profesorka: V tomto je nutné vnímat celou šíři problematiky s tím, že jednotlivé oblasti jsou také rozvinuty různě, ať už se to týká sportovní úrovně, věku, nebo typu sportu. To by ale bylo na dlouhé vyprávění. Proto jen příklad – napojení našich národních federací na mezinárodní federace je adekvátní, někde dokonce velmi dobré. Jinak už je to s managementem pro podporu dětí, každodenních sportovních činností pro ne-vrcholové sportovce apod. A tato oblast „jinak“ se týká Emilova vzdělávání.
Vojta: Já bych tady paní profesorku doplnil. I přes to, že se v současnosti daří střešním orgánům pomalými kroky rozvíjet oblast sportu (některým více, některým méně), je zde stále velice nízká profesionalizace. Stále je celé prostředí více dobrovolnické než profesionální. V tomto je to začarovaný kruh. Bez peněz to nejde, ale je zde přitom absence moderního přístupu v kombinaci se schopností peníze získat. A když už je někdo získá, kouká se na něj přes prsty. To je za mě špatně a je potřeba za para sport, myšleno sport paralelní ke sportu intaktních, kopat především ze shora. V Česku jednoduše chybí profesionální prostředí, a to volnočasové je dlouhodobě neudržitelné, protože zde je lidská práce extrémně nedoceněná.
Paní profesorka: Právě vzděláváním, což je propojení s dovednostmi v praxi, se záměrem ovlivňovat postoje a vnímání hodnot, s praktikami podpory, a nikoliv pozitivní diskriminace. A s tímto záměrem oslovovat lidi v praxi. Samozřejmě s tím souvisí vyhledávání a tvorba informačních podpor, kam zařazujeme taky orientaci na práci v projektech.
Vojta: Tím, že oblast „handi“ obecně zviditelníme, přiblížíme široké veřejnosti, a konkrétními kroky se zasadíme o její rozvoj. Není totiž nic efektivnějšího než teorie propojená s praxí.
Paní profesorka: V rámci zemí V4 a konkrétních partnerů z univerzit (Banská Bystrica, Bydgoscz, Gyor, Brno) zjistit, jak je oblast ne-soutěžního sportu mládeže s handicapem řešena a předat si v tomto smyslu zkušenosti, vytknout příklady dobré praxe nebo říct „tudy cesta nevede“, ověřit a formulovat základní pravidla pro rozvoj, respektive management této oblasti.
Vojta: V rámci projektu budeme společně „mapovat“ prostředí v regionech jednotlivých partnerských organizací. Výsledky chceme následně diskutovat v rámci mezinárodních workshopů. Ty budou doplněny o aktivity pro děti a dospívající s různými typy zdravotního postižení, včetně konkrétních praktických výstupů. Závěrečnou aktivitou projektu pak bude indexovaná publikace v podobě online guidbooku. Tou shrneme získané informace a navrhneme další postupné kroky. Ty už bychom rádi přenesli na další projekt, zaměřený například na Srbsko, Albánii nebo Bosnu a Hercegovinu.
Paní profesorka: Vše musí jít krok za krokem. Takže nyní zmíním jen dva základní plány – dopracovat systematický plán nabídky vzdělávání na základě analýzy poptávky (neboli bílých míst či priority nejpalčivějších oblastí) a zajistit reálně i finančně lektory. Narážím na podporu univerzity i na odborníky z praxe, ale i na průběžné zajišťování aktuálních vzdělávacích podpor. V tomto smyslu technika pádí neskutečným tryskem. Nemyslím si totiž, že jsme nejchytřejší, naopak, uvítáme novinky od profesionálů a jiných odborníků. A počítáme s nimi také jako s lektory.
Vojta: Nyní určitě dobře realizovat započatý projekt a začít uvádět v realitu i další záměry. Mezi nejbližší patří například školení a workshopy.